Kapitola 1
Neznali se, i přes to měli společnou minulost. Na chodbách Smíchovské střední průmyslové školy se míjeli minimálně dva roky. Když se oba v roce 2020 přihlásili na ČZU, nemohli tušit jak to celé dopadne. Ona se přihlásila na PaA – Podnikání a Administrativa, on byl věrný tomu co studoval na střední, Info – Informatika. V září toho roku se konal seznamovací kurz ČZU, byl rozdělen dle oborů do několika týdnů. Měli na výběr hned ze tří termínů, asi to byla náhoda, že zvolili právě ten jeden.
Neměla auto ani řidičák, jela tam autobusem s ostatními, kteří nechtěli řešit dopravu po vlastní ose. Nikoho neznala, jela se seznámit se svými novými spolužáky a dozvědět se zajímavé informace k jejímu následujícímu studiu.
Oproti tomu on už znal minimálně 15 lidí napříč obory. Znal je ze základky, střední nebo fotbalu. Jel autem s dalšími třemi kamarády, naložili jeho auto a vyrazili.
Rekreační středisko Úsvit ve Vanově se nacházelo v překrásném prostředí Českomoravské vrchoviny nedaleko jejího nejvyššího vrcholu Javořice (837m n.m.), 4 km od historického městečka Telč. Rekreační středisko bylo rozděleno na dvě části. V horní části areálu byli umístěny ubytovací prostory a sportoviště, v dolní části areálu se nacházela recepce, jídelna, kuchyně, technické zázemí a parkoviště.
Po příjezdu se všichni ubytovali v chatkách. Rozdělili se do týmů podle svého oboru a začaly první seznamovací hry. Nejvíc a nejrychleji se lidé ovšem seznamují pod vlivem alkoholu, takže zařadit do programu hned první večer menší párty byla skvělá volba.
Stála ve frontě na pití, myslela že celý kurz bude pít jenom nealko, nemá totiž ráda chuť alkoholu. Holčina z jejího týmu jí ale doporučila kombinaci malinovky a vodky. Tak se stalo, že do konce seznamováku nepila nic jiného.
Stál u výdejního okénka a čekal na další pivko, rozhlédl se a všimnul si jí. Chvíli na sebe koukali a v hlavách se jim vířily myšlenky odkud toho druhého asi znají. Měl v sobě už pár piv, když řekl: „Nejsi ty náhodou ze Smíchovský?“ Na jméno si nevzpomněl, ale byl přesvědčen, že jí zná právě ze střední, určitě jí na chodbách ne jednou potkal.
Dali se do řeči, měli o čem mluvit, nejen že spolu na té škole studovali, ale on tam tou dobou i učil, takže měl nejnovější drby, nebo jak on říkal nejnovější informace o dění z první ruky.
Další čtyři dny se různě potkávali a povídali si. Poslední večer spolu byli až do 6 do rána. Políbili se a doprovodil ji k její chatce. Řekla: „To už by stačilo.“ a odešla.
Byl zmatený, nechápal co se stalo, nebo co udělal špatně, proč to řekla?
Zavřela dveře a došlo jí, že to řekla asi dost ošklivě, to vůbec neměla v plánu. Jenom už byla unavená a chtěla jít v klidu spát, za další 2 hodiny měli zase vstávat a balit.
Myslela, že se urazil nebo naštval. Ani se nerozloučil když sedal do auta. Jenže to co ho trápilo bylo něco úplně jiného. Řídit nemohl, spal jenom dvě hodiny a měl v sobě ještě zbytek alkoholu. Domů je měl odvézt jeho kamarád, takže to jediné co se mu honilo hlavou bylo: „Jen ať se nic nestane Hondě“, jeho autu.
Kapitola 2
Po seznámováku si ještě pár dní a týdnů dopisovali. Honza se ji snažil někam pozvat. Jenže s Eli to není vůbec jednoduché, kafe nepije, do barů nechodí a kvůli Covidu byla spousta podniků a míst uzavřených. Navrhla mu, že po práci, tou dobou dělala na odběrných místech Covidu, by mohli zajít do jedné pizzerie nedaleko.
Víkend na to měl jet Honza s kamarádem Martinem na chatu na Šumavě. Nabídnul Eli, že pokud bude chtít může se přidat a klidně s sebou někoho vzít. Moc se jí nechtělo, co by dělala na chatě s cizími kluky. Jenže její správně praštěná kamarádka Domča neváhala ani chvilku. A tak se stalo, že z Brna kvůli ní jela do Prahy a odtud všichni společně vyrazili na Šumavu. Byl to odpočinkový víkend. Trocha popíjení, filmy, štípání dřeva, no zkrátka povalování a čerstvý vzduch.
Blížil se 11. listopad, což jak je známo, je den svatého Martina. A to pro většinu Čechů nejspíš znamená, přejíst se k prasknutí svatomartinskou husou. Tento rok to bylo ovšem speciální v tom, že všechny restaurace byly zavřené kvůli viru šířícímu se celým světem.
Honzova mamka pracovala u Töpfera, firma zaměřená na dovoz a přeprodej špičkových drůbežích pochutin v Evropě. Ten rok byla po svatomartinské huse „Dopeč si sám“ obrovská poptávka a měli málo řidičů. Honzík s Martinem se nabídli, že budou také rozvážet. Honzovi se nechtělo jezdit samotnému a tak pozval Eli, jestli by nechtěla jezdit s nim, že může třeba obvolávat zákazníky, že už jsou na místě a kam mají husu složit.
Eli měla zrovna v práci volno, tak si řekla, proč ne. A tak se stalo, že spolu sedli do dodávky a vyrazili. Jezdili po Praze, zpočátku to byla taková pracovní atmosféra, ale po pár hodinách se rozpovídali. A kromě Honzovy mamky se Eli ten den seznámila i s jeho strejdou Adíkem, jen se pozdravili mezi vrátky, také si totiž objednal husí box. Měla to být jednodenní výpomoc, ale nějak je to spolu začalo bavit a tak se stalo, že druhý den spolu jeli znovu. Tentokrát jeli kraťoučký okruh kolem Prahy, cestou se zastavili, aby pozdravili Honzovu sestru Martičku v rodině známou jako Mates. Takto spolu jezdili ještě další dva dny, byli v Brně, Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích, podél šumavských hranic se dostali až do Karlových Varů a přes Plzeň zpátky do Prahy.
Covid, neCovid za 5 dní procestovali téměř celou ČR. Těchto pět společných dní strávili v prostoru kabin několika dodávek povídáním, pojídáním a poznáváním sebe i okolí.
Kapitola 3
17. listopadu Den boje za svobodu a demokracii strávili spolu na Národní Třídě a byl to den pro ně významný. Toho dne si řekli, že by to co mezi nimi je mohli dále rozvíjet.
Konec…
Nebo začátek?
11.11.2020 - Husí játra
Mrkněte se na naší nejdelší cestu. Její délka je 829 km a jeli jsme jí okolo 13 hodin v kuse. V průběhu cesty Eli stihla online výuku na ČZU a já jsem distančně odučil 2x prezentační dovednosti na SSPŠ s 2.A. [zde]
